Začátek 2. semestru ~

Ahojky všichni,

včera mi začal 2. semestr. Jsem na to docela zvědavá. Jedna věc je jistá a to,že bude určitě těžší,než semestr první. No snad to nějak půjde. Dneska mám volno a říkala jsem si,že si přepíšu včerejší poznámky a tak,ale..nějak se mi vůbec nechce...nemohu se donutit. Dneska to celé bude i bez smajlíků. Myšlenky se mi totiž točí stále kolem jedné a té samé osoby a já nevím,co mám dělat. Moje nálada je totálně na bodu mrazu. Je mi fakt dost smutno. Na začátku prvního semestru jsem se seznámila na univerzitě s jedním klukem a stali se z nás velcí kámoši. Jenomže on chtěl něco víc než přátelství. Více v celém článku.

---

A já ačkoliv jsem si s ním skvěle rozuměla nemohu,protože mám přítele,kterého mám neskutečně ráda a znamená pro mě všechno. On věděl,že mám přítele. To jsem mu řekla hned,jakmile přišel nějaký náznak z jeho strany. Každopádně jsem se jednoho dne rozhodla,že si s ním o tom promluvím. Sešli jsme se a já mu řekla,jak to prostě je a že zkrátka nemohu. Že ho mám moc ráda,ale že to nejde. Řekla jsem mu,že si vážím toho,jak hodnej na mě je a že naše kamarádství je pro mě šíleně důležité. Brečela jsem....až se trochu teď cítím trapně.........On mi řekl,že ok,že jsem se rozhodla jak jsem se rozhodla. A že s holkou,co ho odmítla posledně se nebavil nějak přes půl roku a že ani teď se moc nebavěj. No...takže co z toho plyne? Poslal mě totálně do prdele. Celé naše přátelství,které pro mě bylo cenné,poslal totálně do řiti. Já chápu,že jsem ho tím zklamala,že ho to mrzí a ublížilo mu to,že jsem ho odmítla,ale....co mohu dělat přeci. Včerejšek ve škole mi přišel naprosto tragikomický. Opravdu jsem nevěděla,jestli se mám smát tím,jak trapné to bylo nebo jestli mám brečet,jak moc mě to mrzí. Chvílema jsem měla chuť zařvat,že tohle je opravdu trapárna nějvětší. Byla jsem zároveň i tak vytočená. Jasné,po tom,co jsme si o tom spolu promluvili mi to dal jasně najevo,že mě bude ignorovat,ale tohle jsem fakt nečekala,že to bude až takhle hrotit. Když jsem si v učebně sedla do takového úhlu (neúmyslně), ze ktetého bych na něj mohla vidět,tak po 10 minutách zvednul kluky a donutil je si jít sednout jinam,abych na něj neviděla. V jedné dokonce podlézal raději 2 řady lavic,aby nebyl nějak mo blízko mě. Ani mě nepozdravil,když jsme šli proti sobě. Víte jak se cítím? Jak kus hovna. Chápu,že ho to moc bolí,ale......zahodit naše přátelství? Je mi to šíleně líto...opravdu jsme si skvěle rozuměli.

Pochopila jsem,že je nadobro konec. Nebudu se trápit. Aspoň se o to pokusím. NE,NEBUDU. Nesmím si to takhle brát. Jinak mě to opravdu požere. Naštěstí ten jeho debilní ksicht uvidim jenom dva dny v týdnu,takže pohoda. Nejvydatnější bude středa,ale tak to nějak přežiju. Totálně ho budu ignorovat. Tohle mě nezlomí,ale posilní.NESMIM SI Z TOHO NIC DĚLAT. NESMÍ MĚ TO NIJAK OVLIVNIT. ŽIVOT JDE PROSTĚ DÁL. NAHODIM TOTÁLNÍ IGNOR. NEBUDU VNÍMAT JEHO EXISTENCI A BUDE TO DOBRÉ.

Nemáte nějakou radu,jak to přejít? Jak se s tím vyrovnat a jak to co nejlíp zvládnout?

Děkuju. Vaše beepinka*